Křemen Pes přívěsek přírodní kámen, ručně broušená figurka 1,8 x 2,5 x 8 mm, nejdokonalejší léčitel

• Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z Turecka (9000 let př. Kr.) a ze Skotska (7500 let př. Kr.). O existenci psa domácího vypovídají egyptské a mezopotámské kresby (3000 - 2000 př. Kr.), které vyobrazují psy krátkonohé s převislými ušima.
• Ve starověku, kde byla smrt všudypřítomná, byl pes považován za ideálního průvodce a společníka nejen v životě, ale i ve světě duchů. V jednom z prvních posvátných spisů starých Peršanů z prvního tisíciletí př. n. l. stojí, že "svět existuje toliko skrze rozum psa", a tato myšlenka zde zdomácněla.
• Na egyptských památkách z doby 3400 - 2100 př. n. l. nacházíme psa různě vyobrazeného, většinou jako chrta a zvíře podobné našemu jezevčíkovi. Pro Egypťany byl sice pes posvátné zvíře, avšak takové nedotknutelnosti a svátosti jako kočka nedosáhl. Tak Anubis- egyptský bůh, průvodce i ochránce zemřelých do podsvětí, který pomáhal při jejich mumifikaci, byl znázorňován v podobě černé psovité šelmy. Zvláštní úctě se těšil tento bůh ve městě Kynopolis (psí město) nacházejícím se ve středním Egyptě, v jehož katakombách bylo nalezeno velké množství psích mumií.
• Podsvětí Řeků, kde vládl bůh Hádes s manželkou Persefonou nad stíny zemřelých, střežil pes Kerberos (latinsky Cerberus). Tento mytologický pes byl synem stohlavého obra Tyfóna a položeny-polohada Echidny. Kerberos měl tři hlavy, hady ovinuté kolem šíje a ocas končící dračí hlavou. Jeho úkolem bylo zabránit mrtvým podsvětí opustit a živým do něj vstoupit. Nejstarší řecký pěvec Orfeus a hrdina trojské války Odysseus jej však přelstili a největšímu řeckému hrdinovi Herkulovi se podařilo vyvést ho na zem, dokázat tak svoji sílu, a opět ho navrátit do podsvětí. Ze slin tohoto psa prý vyrostla silně jedovatá rostlina (modrý oměj).
• Naproti tomu v božské víře Germánů platilo, že hrdinové, kteří našli smrt na bitevním poli postoupili přímo do světa bohů, muži a ženy zesnulí přirozenou smrtí, seřazeni podle stavu, udatnosti a ctnosti, našli svoje místo v říši světla, zatímco zločinci jako křivopřísežníci, vrahové a smilníci byli sraženi do podzemí na pekelnou pláž mrtvých. Tuto říši zla a záhuby hlídal pekelný pes Garm, bestie s krví potřísněnou hrudí a otevřeným chřtánem napadla každého, kdo se pokusil o vysvobození. Odin nejvyšší bůh germánské mytologie přebýval ve Valhale, kam mu valkýry (panenské bytosti démonického původu) doprovázeny psy přinášely duše hrdinů padlých v boji. Podle mytologie jeho syn Tyr bojoval při zániku světa s tímto pekelným psem Garmem, v zápase se oba navzájem poranili a od té doby byl svět pustý a prázdný jako na počátku dnů.
• Staří Indové zase uctívali Xamu jako boha budoucího života. Jeho poslové byli dva psi, kteří doprovázeli mrtvé do jeho říše. Aby oba psy uklidnili a udobřili, pokládali brahmáni mrtvým na onen svět do rukou ledviny obětovaných zvířat.
• Pes byl prvním zvířetem, kterého člověk použil k lovu (asi v době 12000 před Kr.). Psi byli ceněni pro svou schopnost lovit ve smečkách, nalézt kořist a skolit ji a upozorňovat na nebezpečná zvířata, jakož i jiná nebezpečí. I poté co se postupně rozšířilo zemědělství, zůstával lov nadále podstatným zdrojem obživy a lidé se k němu často uchylovali ve snaze chránit svá obydlí a domácí zvířata před dravou zvěří.
• Podle legendy Kuš založil babylonskou říši. Jeho syn Nimrod byl stále doprovázen psem, který v antice platil jako první známý lovecký pes od vzniku světa.
• Je známo, že již staří Keltové byli vynikající chovatelé loveckých psů.
• Dobrý lovecký pes požíval u Germánů vysoké vážnosti a měl cenu dvou koní. Ti ho také chovali za účelem jeho nadpřirozené schopnosti vidění duchů, neboť věřili, že cvičený pes cítil působení bohů a štěkáním je ohlašoval, ale i jinak oznamoval to, co lidskému oku zůstávalo skryté. Věděli, že pes díky svým vynikajícím smyslům cítí a slyší věci, které jsou za hranicemi lidského vnímání.
• Asijský zvyk krmit psy mrtvými těly a tak urychlit přechod duše do posmrtného života mnohé urážel a nejspíše částečně přispěl k židovskému a islámskému názoru, že psi jsou nečistí, což ovšem židům a muslimům nebránilo používat psa vedle koní jako pomocníky při lovu. V Matoušově evangeliu je psáno: "Neměli byste posvátné věci dávat psům a vaše perly házet sviním." Zdá se, že pro naši mentalitu je charakteristické, že nám zůstala v paměti pouze druhá polovina věty jako okřídlená fráze. Přesto nám Talmud předal pěknou genezi psa. Podle ní strážný anděl Adama naříkal, že ze země, ze které Bůh stvořil člověka, ležely volné zbytky, a tak prosil Boha, zda by je mohl použít k vytvoření nějaké méně ušlechtilé bytosti. Bůh mu to dovolil a anděl vzal nejdříve hlínu a formoval opici. Ta ale byla netrpělivá, nemohla se dočkat až bude hotový ocas a proto unikla na strom. A tak vytvořil anděl psa a dosadil mu již hotový opičí ocas. A protože tento byl z jemné hlíny, fyziognomický výraz psa je spatřován více v jeho ocasu než v jeho hlavě. Psí ocas visící dolů představuje truchlivost, ocas stavící se dává pocit síly a vrtící se touží po láskyplném mazlení.
• V antické literatuře Řeků a Římanů jsou psi velmi často zmíněni jako strážci a nezbytní pomocníci při lovu. Bohům nablízku Ve skutečnosti mohou být psi jak roztomilými přáteli, tak agresivními lovci a hlídači a proto mají i různé nadpřirozené protějšky, a to nejčastěji pohanské božstva.
• Podle mytologie Aztéků stvořil psí démon Xolotl, který provázel slunce na jeho noční pouti podsvětím, prvního člověka. Jeho jméno také nesli psi, kteří byli dáni mrtvým do hrobu, aby jim ukázali cestu do věčné říše života. Irokézové zase obětovali bílé psy bohům. Předkolumbovští Mayové pohřbívali psa s jeho pánem, aby jej doprovázel po vodách posmrtného světa. Inkům předpovídal pes svým vytím smrt někoho z blízkých.
• Podobná víra, že pes je průvodcem duše, vysvětluje i starý perský obyčej přivádět psa ke smrtelné posteli, aby mu umírající mohl pohlédnout do očí.
• Psi se jako druhové nejvyšších bohů objevují i v ikonografii, například v Indii védský bůh Indra. Doprovázejí i válečníky a bohy lovu, například keltskou bohyni Eponu. V kulturách Afriky, Melanésie, Sibiře i Ameriky jsou psi a jejich divocí příbuzní- kojot, šakal a dingo- často inteligentními a ochotnými pomocníky člověka.
• Na své cestě do Indie ztratil makedonský král Alexandr Veliký (356 - 323 př. Kr.) svého milovaného psa Peritase. Ztráta nejvěrnějšího společníka ho bolela tak silně, že mu nechal postavit v dějinách asi jedinečný pomník. Na místě posledního odpočinku svého miláčka založil město, jež pojmenoval po svém psu. Psi byli častým námětem na náhrobcích v antickém Římě, protože jejich láska a oddanost sahaly až za hrob. Pro zajímavost možno uvést, že filozof Sokrates byl zvyklý přísahat na duši svého psa. Homér opěvuje z jedné ze svých úchvatných scén své Odyssey Argose- psa Odyssea. Když se Odysseus po desetiletém bloudění vrátil zpět na Itaku a vstoupil do svého domu, poznal ho pouze Argos- jemu vždy oddaný věrný pes.
• O psu aténského vojevůdce a státníka Thémistoklese se zase vypravuje, že toto zvíře se mělo jednou vyjádřit před svými zvířecími druhy takto: "Můj pán vládne městu, moje paní muži a já ovládám tuto ženu." Ochrana etických zákonů nebo bezbranných jedinců patří k důležitým prvkům symboliky psa. Za svůj pohrdavý postoj k lidem si vyhlášený řecký filozof Diogenés a jeho následovníci vysloužili označení kynikové (z řeckého "kyón"- pes). Přezdívku přijali ochotně a prohlašovali se za hlídací psy morálky.
• Podobně podle latinské slovní hříčky obdobného významu byli členové Řádu sv. Dominika- dominikáni za důsledné obhajování křesťanských doktrín nazýváni "psi Páně".
• V Číně zase existuje budhistický Lví pes neboli pes Fo strážcem zákona. Pes jako symbol věrnosti (oproti lišce, která již ve starověkých kulturách byla synonymem lstivosti a zákeřnosti) našel svoje pevné a stálé místo v křesťanské symbolice. Například jeden z velkého množství náhrobních nápisů působivě vyjadřuje věrnost čtyřnohého přítele těmito slovy: "Když se jednou věrnost v tomto světě vytratila, potom si za svoje sídlo srdce psa zvolila".
• Během několika tisíciletí se člověk začal se psem postupně sžívat a nacházel v něm věrného druha. Vážil si ho nejenom pro jeho rychlost, sílu i odvahu, ale také si uvědomoval, že toto zvíře je obdařeno intuicí i tajemnou mocí. To platilo a platí v lovu a myslivosti. Není snad zvířete-kromě kočky- které bychom znali lépe než psa, které bychom více milovali a kterému bychom více důvěřovali. Tento fyzický a citový vztah nabývá na významu zejména dnes, kdy člověk ve městě se cítí odcizený a do jisté míry i ohrožený. Avšak v takovém světě žije vedle něho i pes. Dlužno podotknout, že léčebné účinky soužití se psem nejsou objevem moderní psychologie - lidé je znají několik tisíc let.
• Ačkoliv si člověk učinil z divokého psa svého spojence a pes mu lásku a věrnost prokazuje, přesto všechno jak se v praxi přesvědčujeme, vztah některých lidí zůstává k němu nepřátelský. Nic nového pod sluncem, avšak v 21. století je to stav zarážející a varující.

KŘEMEN - KÁMEN HVĚZD - NEJDOKONALEJŠÍ LÉČITEL
Zvyšuje schopnosti, stimuluje imunitní systém, pomáhá překonat časový posun

Křemen je nejdokonalejší léčivý kámen a lze jej užít při řešení jakéhokoli problému. Podněcuje činnost imunitního systému a uvádí tělo do rovnováhy. Výborně působí při hojení popálenin. Křemen uvádí do vzájemné harmonie čakry a dostává je do souladu s vyššími jemnými těly.

• silně nabíjí energií - vyladí se na osobu, která jej používá
• povzbuzuje soustředění
• podporuje trpělivost, moudrost, dokonalost
• zvyšuje sebevědomí
• utišuje a vyrovnává emoce
• umí očišťovat a chránit
• pomáhá vám získat poučení
• zvyšuje duchovnost - dokáže vás spojit s vaší vnitřní moudrostí
• čistí z aury negativitu
• působí na všechny neduhy

ZDRAVOTNÍ ÚČINKY

• může zapůsobit na jakýkoli stav
• aktivuje šišinku a hypofýzu, zlepšuje fungování mozku
• stimuluje imunitní systém, vyrovnává tělo
• pomáhá fungování všech orgánů a uzdravení po nemoci
• tiší popáleniny

ČISTĚNÍ A NABÍJENÍ

• jako všechny křemeny čistíme jej přes noc v misce s vodou a potom omýváme pod proudem vlažné vody
• nabíjíme jej na přímém slunci