Zápalka

Zápalka (též sirka) slouží k rozdělávání ohně. Je to podlouhlý kousek dřeva (méně často lepenky) se zápalnou látkou na jednom z jeho konců, který Dřívka jsou dále částečně nebo zcela nasycena látkou usnadňující hoření. Zápalná látka na konci dřívka, tzv. hlavička, vzplane třením.

Historie

 

Krabička československých poválečných zápalek

Před vynálezem zápalek byly k rozdělávání ohně používány různé techniky, jako je tření dřev nebo křesání.

Nejdříve se používaly fosforové zápalky, které se zapalovaly energickým škrtnutím o jakýkoliv suchý a drsný povrch (např. o podrážku boty). Jejich nevýhodou byla možnost nechtěného samovznícení. Roku 1848 vynalezl frankfurtský profesor chemie Rudolph Christian Boettger (1806–1881) bezpečnostní zápalky, které se zapalují o škrtátko. O vynález v Německu nebyl zájem, tedy jej koupili Švédové. Švéd Johan Edward Lundström zápalky zdokonalil, opatřil i zasouvací krabičkou, a začal je v roce 1855 průmyslově vyrábět. Na přelomu 19. a 20. století byly hlavičky ze hmoty, která obsahovala jedovatý bílý fosfor nebo sulfid fosforu. Bílý fosfor byl pro výrobu zápalek v roce 1903 zakázán.

Nejznámějším výrobcem zápalek v Česku byl do roku 2008 podnik SOLO Sušice.

Charakteristika a princip

V současnosti většina zápalek chytá výhradně škrtnutím hlavičky o speciálně připravenou plochu – škrtátko, což prakticky vylučuje samovolné či nekontrolované vzplanutí zápalky náhodným otřením o jiný povrch.

Moderní hlavička zápalek se skládá zejména z chlorečnanu draselného, sulfidu antimonitého, síry, barviva a mletého skla, které dává hlavičce drsnost, aby se zvýšilo tření. Dřívka zápalek jsou nasycena tekutým parafínem, který usnadňuje hoření a fosforečnanem sodným, který zamezuje doutnání zápalky po zhasnutí plamene. Škrtátko obsahuje červený fosfor, mleté sklo a pojivo. Škrtnutím zápalky o škrtátko vznikne na styčném bodu teplota asi 200–1100 °C, což postačí pro zapálení hlavičky a následně dřívka. Tento druh se nazývá bezpečnostní zápalky.

Druhy zápalek

• Ploché zápalky odlamovací (knížečkové) – dřevěné nebo papírové zápalky jsou vlepené do plochého papírového přebalu, zápalka se před použitím odlomí či odtrhne. Oblíbené například v USA nebo jako reklamní.
• Standardní prodloužené nebo dlouhé zápalky (tzv. domácnostní) jsou delší (cca 5 cm) – za účelem usnadnění zapálení hořáku, na kterém stojí např. hrnec. Prodávají se buď ve standardních krabičkách s prodlouženou délkou, nebo ve velkých krabičkách (např. 8 × 5,5 × 3 cm), které obsahují přibližně 200 zápalek.
• Krbové zápalky jsou prodloužené na cca 20 cm (účel vyplývá z názvu). Krabičky jsou různé, obecně však bývají dlouhé a úzké.
• Bezpečnostní zápalky – je třeba škrtátko ze speciální směsi (většinou na krabičce), při hoření dosahují nižších teplot.
• Voděodolné zápalky – opatřené impregnací proti vlhkosti; impregnovat lze i běžné zápalky například ponořením do rozehřátého parafínu.
• Větruodolné zápalky – s prodlouženou hlavičkou.
• Dále existuje velké množství jiných druhů zápalek, vyznačujících se zvláštními rozměry nebo balením, které často slouží k reklamním účelům nebo jako upomínkové předměty.

Jiné využití

• Zápalky slepované lepidlem se využívají pro výrobu modelů a různých kuriózních předmětů. Věnoval se jim například Tomáš Korda z Vrchlabí, jehož dílo vystavuje Muzeum rekordů a kuriozit v Pelhřimově.
• Zápalka je jeden z běžně používaných předmětů ilustrujících měřítko velikosti v makrofotografii.
• Filumenie – zápalky a obzvláště nálepky z jejich krabiček jsou předmětem sběratelství.